Lidé, kteří zažili klinickou smrt často popisují zážitky navzájem si podobné, kdy duše vystupuje z fyzického těla, prochází jakýmsi tunelem a míří někam, někdo popisuje jako světlo někdo jako naopak temnotu.

Většina se též shoduje na prožitku toho, že zde jsou jakési vyšší bytosti, které je vítají, někdo zase vidí své již zesnulé rodinné příslušníky.

Osobně jsem se spolu s kolegyněmi a svými žačkami opakovaně snažila do této fáze dostat ať již v regresi, nebo prostřednictvím konstelací, které jsou u nás ve studiu Anima Noira nejčastějším postupem řešení různých záležitostí.

Co ale nikdy nechybělo bylo, že vidíme dveře.

Jsou bránou, vstupem, který si duše volí. Můžeme jich vidět několik a rozhodovat se, nebo vidět jen a pouze jedny, které jsou už jasně dané.

Protože sféry našeho bytí souvisí s tarotovými kartami Velké arkány, fázi Meziprostoru mám zavedenou jako kartu č. 3 – Císařovnu, kde též vidíme dveře.

Jsou znakem přechodu „se shora“ na Zemi, z duchovna do hmoty, protože ve fázi Meziprostoru je naše duše nehmotná, čeká na vtělení, tedy na vstup dveřmi na Zemi.

Trojka zde i tvoří část karty 13 – Smrt, která je kartou transformace, změny, určované kartou číslo 1 – Mág – tedy karta počátku, výstupu z chaosu a tvorby reality.

Co skutečně je v Meziprostoru ? Jsou zde takzvaní soudci, postavy které nám určují osud, předurčení toho, čím budeme, kým budeme, s kým budeme. Uzavírají se zde tzv. smlouvy duší o zkušenostech, kterými si navzájem projdou, co navzájem dají.

existuje plno teorií o tom, jak vlastně i někdo, kdo nás v životě psychicky či fyzicky týrá tak jen plní smlouvu duše, s námi uzavřenou před narozením, protože nás i to případné utrpení má někam posunout, něčemu naučit, prostě že tohle vše jsou lekce, které duše potřebuje. Bolest, kterou roste, a vyvíjí se.

Kdo ale je zde od toho, aby určil, co naše duše potřebuje ? kdo má právo rozhodovat o tom, že duše, ve fázi Meziprostoru nehmotná a postavená před nějaký pomyslný soud má pak ve svém fyzickém těle trpět možná za viny, které napáchala v jiných vtěleních ? Tento kolotoč je nazývám karma, a mnoho lidí, i těch kdo se zabývají esoterikou ho považuje za správný, dle hesla co sklidíš, to zaseješ.

Naším studiem prošlo desítky klientek, viděla jsem možná stovky případů lidí, kteří se motají v kruhu, a hledají pomoc, ať už jakoukoli. I sama jsem mockrát hledala, ale co vám často příjde na mysl? Vyřeším jednu věc, pokazí se druhá.

Jak kdyby nějaká neúprosná ruka tahala za drátky a znova nás vlekla zpátky, a nedovolila štěstí.

Můžeme i dokola odeklínat, ale problémy se někdy vyřeší hned, jak mávnutím proutku, jindy zkrátka se vrátí do stejně neutěšených kolejí.

Jediná možnost, která mi ze všeho vyšla je, že co je dané v minulých životech, jakožto naše „karma“ můžeme v regresi či individuálu nazřít, a případně i přepsat, ale pokud z těchto věcí vychází naše nastavení v současné inkarnaci, je nutná manipulace i s Meziprostorem, a též konfrontace s bytostmi, které zde vidíme.

Nejsou to spravedlivé bytosti, ani nijak emočně založené, neznají soucit. Viděla jsem je spíš jako programátory reality, strážce osudu, kteří vycházejí z mnoha dat nasbíraných o naší duši, znova nám tak staví do cesty naše rodinné příslušníky, partnery, přátele i nepřátele, a hra osudu stále pokračuje, i když někdy v ironičtější podobě, kdy nám bývalého dokonalého partnera dají v roli syna, či bratra, apod.

Není příliš možností jak je obejít, prozatím jediné řešení, které jsem viděla je takzvané vychýlení rovnováhy sil, tedy narušení rovnováhy mezi nekompromisními božstvy, prezentované nám jakožto Bůh – pro nás pohany je to zvrácená, falešná energie, která těží z pozice moci, vystavěné katolickým náboženstvím, postaveném na principu falešné oběti Ježiše Krista – a našimi Nejvyššími silami.

Původní božstva jsou jediná pravá energie a jen možnost vychýlení rovnováhy ve prospěch pravých Nejvyšších sil může eventuelně vést ke změně reality.

Opakovaně jsem se přesvědčila, že Bůh a ďábel je to samé. Bytost žijící z energie přání zoufalých duší, které se upínají k čemukoli, co by mohlo zvrátit jejich neštastný osud.

Celá karma je v podstatě falešný princip viny, na kterém je postaveno celé katolické náboženství.

Jejich celou filozofií je trpět, protože se „za nás“ obětoval Ježíš.

Celá tato filozofie je stejně zvrácená, jako nosit kříž na krku, ať už klasický nebo obrácený, uvědomme si, že Bůh i ďábel používá kříž jako vyjádření zotročení, že tyto dvě bytosti jsou pouze dvěma stranami jedné mince.

Přání směřovaná jim vás pouze zotročují.

Jde určení v Meziprostoru změnit? Otázka, se kterou pracujeme nyní ve studiu.

Za pomoci božstev vzývaných u nás, se snažíme právě o tuto změnu jak u nás, tak u našich klientů, protože naším přesvědčením je, že nikdo si nezaslouží trpět bez možnosti změny osudu a druhé šance, pokud je sám schopen a ochoten se změnit. I vy tak můžete k nám přijít a pokusit se s naší pomoci razantněji změnit svůj osud.

Vanesso, co jsou to minulé životy? Jak bys to vysvětlila někomu, kdo se s těmito slovy nikdy nesetkal, a neví co si pod tím představit?

Není to vůbec jednoduchá otázka. Pokusím se na ni odpovědět. Každý máme za sebou nějakou historii, nějakou minulost, kterou si pamatujeme, nebo kterou i vytěsňujeme, která se týká našeho současného života. My ji datujeme od porodu. Dá se říci, že ji můžeme datovat od prenatálního stavu. V rámci terapie například můžeme narazit na nějaké události, pocity, které spadají do doby před narozením – můžeme si vybavit například pocity matky, strach před porodem, existenční obavu, strach o zajištění a podobně.

Ale toto vše je současný život. Co jsou tedy ty minulé? Naše duše má nějakou historii. Ten současný život je historie naší duše v současném těle, které užíváme od narození až do jeho smrti. Ale duše, duchovní kvalita, která oživuje tělo, ta je prastará. Ta může mít historii několik set let, někdo je tady několik tisíc let, někdo dokonce několik set let tisíc let. A podle toho, jak dlouho zde jsme, máme za sebou mnoho různých zkušeností, vazeb, zážitků se všemi možnými situacemi. Někdy je to tak bizarní, že nám přijde, že to snad zachází až za nám známou a zmapovanou historii, možná i za historii téhle planety, protože párkrát jsem se dostala už s klienty i do zkušeností, které svědčily spíše o tom, že jejich duše nepochází z této planety. Otázka je, nakolik byly tyto zkušenosti reálné, a nakolik je jenom nějaká práce našeho podvědomí… ale veškeré tyto zkušenosti, které se během regresní terapie odhalí, které třeba nazývám, že to je návrat do minulých životů, tak to lze zjednodušeně nazvat, jsou to nějaké dějové linky, kterými si naše duše prošla. A my se do nich během regresní terapie dostáváme, odhalujeme nějaké jejich spojitosti a nazýváme je minulostí, protože rozhodně je to něco, co už ta duše prožila.

Co je to regrese, nebo regresní terapie?

Regresní terapie je forma práce s těmihle zkušenostmi, které jsou uloženy někde v našem podvědomí. To je plné různých vzorců, přesvědčení, které často opravdu mají přesah do jiných časových rovin, mimo naši výchovu v rodině, přesvědčená získaná v tomto životě. Jsou to věci, o kterých často nevíme, kde jsme k nim přišli. Já to vysvětluji tím, že si je ta duše pamatuje, ukládá je kdesi v našem systému, a my se do nich v regresní terapie dostáváme a odhalujeme je, rozkrýváme ty zákonitosti, kde se tam vůbec vzaly tyto vzorce. Proč například tohoto člověka nemůžeme ani cítit, naopak k tomuto nás to nevyslovitelně táhne. Nemá to vlastně žádný logický základ a regresní terapie nám často ukáže důvod, proč tomu tak je.

Jak si mám v praxi regresní terapii představit? Přijdu do ztemnělé místnosti, ve které dýmá kadidlo?

V místnosti by určitě mělo být přítmí. Pouštím k tomu speciální nahrávky, které pomáhají aby se člověk uvolnil a aby se to podvědomí rozpracovalo a bylo ochotné ke spolupráci a odbourání nějakých negativních vlivů. K tomu můžeme použít vonnou tyčinku nebo kadidlo, ale to je spíše vedlejší, pokud to pomáhá člověku, by se cítil příjemně. Chvíli předtím si začneme povídat o tom tématu, se kterým člověk přišel, co vás tedy trápí, často už to mám od vás před tím v e-mailu, což je ideální, protože se na to napojím, ale pak si řekneme ještě svými slovy a z toho zvolna přejdeme k tomu, že vás začnu vracet dál a dál za ty současné zkušenosti a zcela plynule přejdeme do takového stavu změněného vědomí, do alfy, ve které většinou klienti mají oči zavřené. Nejedná se o hypnózu, není to tak že bych vás zhypnotizovala, že byste mi tam byli vydáni na milost. Je to stav, kdy si neustále uvědomujete, kde jste, s kým jste, slyšíte můj hlas jak na vás mluví, já se napojuji spolu s vámi, dost často ty obrazy dokonce sama vidím před očima, to co mi vy i popisujete, to už začínám vidět, kam po té své cestě minulostí kráčíte. Projdeme ji spolu, já vás budu neustále ukotvovat v té realitě, abyste se neztratili a neusnuli mi u toho a budeme přicházet k těm situacím, tam kde budou nějaké ty zlomové momenty, tak tam já nepracuji rozhodně tak, jak někteří terapeuti dělají, že nechávají člověka dokola prožívat to trauma. Já ses touto technikou neztotožňuji a myslím, že to je něco, co dělá té regresní terapii hrozně zlé jméno. Protože ti lidi si to pak často pamatují jako příšerný zážitek a pak se bojí. Já nikoho nenechávám znovu prožívat znásilnění, vraždu, mučení a podobné věci, které někdy tam bohužel jsou, ale naopak se snažím v tu chvilku vymyslet nějaké řešení, které se odhaluje intuitivně, jak by člověk mohl tuhle zkušenost změnit. Čili například znásilnění, pokud mi způsobuje problém vůči mužům, tak já se spolu s vámi snažím šetrně tento zážitek obejít, přepsat tyto zkušenosti tak, aby nenastala. Rozhodně nikoho nenechávám si ji znovu prožívat. Buď se na ni jenom podívá, zvědomí si ji, pochopí že aha, to je důvod, proč se mi toto děje, nebo dokonce zapracujeme s tím, když cítím, že je to potřeba, že ten vzorec přepíšeme. Například utekl jste ze zajetí, nestalo se, že by vás tam umučili a podobně. Na závěr vás vrátím, opět pomalu do dnešní reality. Nemusíte se bát toho, že byste se nevrátili, začali z toho bláznit, nic takového se mi nikdy nestalo.

Proč by se tedy člověk měl minulými životy zabývat?

Člověk, který přichází k terapeutovi, aby mu umožnil se na minulé životy podívat, by měl mít nějaký zásadní důvod, proč to dělá. Rozhodne bych nedoporučovala dělat to jen ze zvědavosti. Jen zvědavost, pokud jste se svým životem spokojeni, a jste jenom zvědaví, jestli jste byli někdy viking nebo královny ze Sáby, tak to je takový z mého pohledu zbytečný důvod. Samozřejmě je to na každém člověku, jestli si chce dát peníze jenom za takovýto výlet a náhled. Já to jenom ze zvědavosti nedoporučuji, protože se můžete dostat do situací, na které nejste úplně připraveni. Pokud jste se svým životem spokojeni a nechcete nic řešit, tak proč se tedy do svých minulých zkušeností vrtat.

V momentě, kdy ale řešíte něco, co bych nazvala začarovaným kruhem, tedy nějaký tok událostí, který se vám stále opakuje, nějaké smyčky – ať už jde o to, že se vám nedaří ve vztazích, hledáte si stále stejný typ partnera, a nenašli jste žádný kořen tohoto vzorce v rodině a výchově, nebo třeba se točíte v kruhu nějakých dluhů, finančních neúspěchů, krachů, i když máte dobrý nápad, vždycky vám ho někdo sebere, zhatí, překazí… pak už za tím bývá opravdu nějaká skrytá příčina. A ta se jinými způsoby nenajde. Můžete zkusit běžné terapie, zabývat se vztahy s rodiči, nebo osudy svých předků, ale nenajdete tam třeba vůbec nic. Často je vaše rodina třeba úplně v pohodě, spokojená a vy jste jakási černá ovce. Tohle všechno jsou důvody, proč by se člověk měl minulými životy zabývat a tyhle souvislosti zkusit najít. Protože tam se s nimi můžete pohnout, a můžete si pomoci ke zkvalitnění života.

Říkáš že klasická terapie může v takových případech selhávat… je to tak, že dokonce ani magie nemusí fungovat? Setkáváš se s tím?

Rozhodně. Já nepovažuji magii někdy, v některých případech za průchozí. Magie, kterou já považuji, že funguje prakticky vždy, je zejména ochrana. Tam, kde se snažíte se ochránit proti nějakým reálný hrozbám, tak tam to obvykle má nějaký okamžitý efekt. Nemá to důvod nefungovat i přes nějaké důvody z minulého života, protože ve vesmíru je spousta bytostí, které jsou nakloněny k tomu, vás ochránit. Ale když už se potom jedná o další věci, někdy zdravotní problémy, někdy finanční, a hlavně vztahové, tak někdy klasická magie pomůže třeba jenom krátkodobě nebo vyřeší část toho problému, ale někde to pořád ještě drhne a nestačí na to použít běžný rituál. Zafunguje při nejlepším napůl, nevyřeší zkvalitnění toho života úplně, bez toho abychom se třeba podívaly, co vlastně tyto nezdary způsobuje a zjistili jejich příčinu, která může být karmická a může souviset s pradávnými souvislostmi. A tam klasický rituál nemůže pomoci na sto procent. Může poněkud pomoci, ale máte pak dojem, že to není úplně to, co jste od toho chtěli.

Historie duše v minulých životech může být tedy mocnější, než magie, o kterou se v tomto životě pokoušíme, kterou si u někoho zaplatíme nebo kterou na nás dělají nějací lidé?

Přesně tak. To jsou ty případy, kdy ten člověk obejde třeba i několik mágů nebo má třeba i výborného mága, čarodějnici, který mu pomáhá, ale pořád to naráží na to, že jedna věc se vyřeší, druhá se zhatí, nějaký problém jinde… nebo se ta situace vrátí, dva tři měsíce je to dobré, a pak se vrátí s plnou silou. Takže tam bych řekla, že je naprosto nezbytné, pokud ten klient chce, aby jeho život byl lepší, abychom zkusili regresi.

Mohla bys uvést nějaké příklady, příběhy ze své praxe, kdy samotná magie nestačí?

Klasický příklad, kde selhává vztahová magie, magie na vášeň může selhat třeba v takovém případě, kdy se ukáže, že všechno v tom vztahu perfektně funguje, ty lidi si rozumí, milují se, mají podobné zájmy, drží při sobě, chrání se navzájem, je tam pocit naprosté sounáležitosti, ale takové spíše až kamarádské, bez toho aby tam vznikala jakákoliv vášeň. Samozřejmě, že když jsou to manželé po x letech, tak už ta vášeň vyprchává sama o sobě, ale když jsou to třeba mladí lidi, kteří mají rádi sex a jsou ze své podstaty vášniví, a teď mezi sebou jim to nejde… až jim to začíná připadat nepatřičné a hnusné – a přitom na jiných vztazích neměli problém se sexualitou! – samo o sobě je napadne, “No jo, když my jsme spíš jako bratr a sestra” nebo “My jsme jako máma a syn”. A ono se to v té regresi ukáže. Že měli spolu výborný sourozenecký nebo rodičovský vztah. Ty duše mají tendenci se k sobě navracet, vyhledávají se navzájem. Často potkáváte stále ty samé lidi. Takže když se pak stane , že se tyto duše potkají, narodí se ve stejném městě, ale už nejsou sourozenci, nejsou biologicky příbuzní, najdou se na základě nějaké podobnosti, ale vášeň mezi nimi být nemůže, protože duše si pamatuje, mimo toto tělo, že byli příbuzní, takže tím pádem jim ten sex přijde nepatřičný.

Pak bych uvedla jiný příklad, zase když se podíváme na finance, tak jsem pracovala s klientkou, která měla neustále nějaké finanční problémy, naletěla různým podvodníkům, takhle přišla o byt a o nějaké úspory. Pořád se snažila rozjet nějaké podnikání a vždycky narazila na člověka, který ji obral, využil. My jsme tam udělaly nějaké odklínací rituály, nějakou ochranu, takže už se k ní takovíto lidé nedostávali. Ochranná magie většinou funguje rychle. Začali jsme finančními rituály, fakt silnými rituály na prosperitu a peníze, prorážet to, aby k ní ten tok peněz mohl. Peníze vždy na chvilku přišly, protože ten rituál byl natolik silný, že to prorazil, takže ona vždy na chvilku přišla k nějakým penězům, ale nepodařilo se to stabilizovat tak, aby ten tok peněz k ní byl stabilní, že by měla tu jistotu příjmu, po které toužila a která je pro každého důležitá. Tak jsme se na to zkoušely dívat systémem regrese a emočního čistění, kdy jsme se dívaly, co je za jejími emocemi, jejího strachu z chudoby, pocitu nedostatku a začaly jsme tam zjišťovat různé souvislosti, které se objevovaly z jejích minulých inkarnací a začaly jsme odstraňovat a přepisovat tyto faktory v těchto minulých životech. Nebylo to otázkou jedné regrese, protože její duše byla opravdu celkem stará, takže tam toho bylo hodně. Vím, že ne každý vydrží regresní terapii, při které by se vyčistilo všechno, protože ta trvá třeba šest hodin. Takže jsme ji rozdělily na tři fáze. K ní potom postupně začaly přicházet nové příležitosti, začala potkávat nové lidi, kteří už to s ní nemysleli tak, že by ji chtěli jen obrat a využít. Začaly jí chodit nové možnosti, jak se vzdělávat v oboru a nové příležitosti. Postupně se to dostalo na úplně jinou úroveň, a nyní po tři čtvrtě roce práce s rituály a regresemi se její finanční situace markantně zlepšila.

Co ty sama osobně považuješ za nejbizarnější příhodu ze své praxe?

Kdybych se měla bavit o něčem fakt bizarním, tak tyto příhody by asi ne každého oslovily v pozitivním smyslu, protože někdy tam narážíme na obrazy, kdy vidíme lidské oběti a krvavé rituály. Což byly věci, které se běžně děly v minulosti. Tady bych doporučila, když člověk na něco takového narazí, když se dostane k těmto zkušenostem, aby se toho nebál. Aby si uvědomil, že to byla součást nějaké doby, v které tehdy žil a třeba to i dělat musel. A jestli si tím duše udělala nějaké karmické dluhy, tak teď jsme tu od toho, abysme je zvládli napravit. Neradila bych nikomu, aby si tyto zkušenosti zapíral a šel cestou nějakého “sluníčkaření”, že ne, že on je přece hrozně pohodový člověk a k této minulosti se nehlásí. Ta duše si stejně tuto minulost pamatuje a pokud se někdo někdy přes x staletími upsal Satanovi, tak tím že dnes bude chodit do kostela, modlit se a polévat se svěcenou vodou tak nevyřeší vůbec nic. Je lepší minulost přijmout, nějak se s ní sžít , nějak ji do sebe zapracovat tuto zkušenost, a pokusit se žít v souladu s tím, co ta jeho duše za sebou má. Je to rozhodně lepší, než ze sebe dělat něco, čím nejsem. Takže to je jedna věc, kterou bych k tomu řekla.

Za bizarní třeba považuji, když se ženám, které v minulosti dělaly čarodějnictví, a takovou tu primitivní, ale velice účinnou milostnou magii, pak potkávají ty očarované muže dnes, a oni po nich prahnou, dolézají za nimi posedle, prahnou po nich. Jejich očarované duše jsou zmámené i po x staletích. Jakmile dotyčnou ženu vidí, přepisují na ně domy, plazí se za nimi se všemi svými úsporami… takže to je také vtipné vidět, když se na to pak podíváme, proč je ten muž tak posedlý. Proč mi tady po první schůzce nabízí všechno. A zjistíme, že jsme ho někdy před pěti sty lety očarovaly na to, aby veškerý jeho majetek připadnul nám.

V jakých záležitostech se lidé mohou na tebe obrátit?

V jakékoliv záležitosti v jejich životě, kdy jim připadá, že se opravdu nedaří, že se motají v jakémsi kruhu nebo smyčce. Takový ten pocit, že ať udělám cokoliv, tak já ten vztah zkrátka nemám a mít nebudu. Ať udělám cokoliv, tak vždycky někomu naletím. Ať se snažím jak chci, tak ona ta práce mi vždycky nějak nevyjde, vždycky jenom dřu na druhé lidi… za tím často může být třeba to, že jste někde dali nějaký slib chudoby jako řeholníci, nebo nějakému svému feudálnímu pánovi, že mu budete sloužit a to se vám může propisovat doteď. Co se týká těch vztahových věcí, tam jsou za tím strašně často nějaké přísahy věrné lásky, lásky za hrob a podobně, které nejdou někdy odstranit běžným odklínáním. Někdy to funguje, ale někdy je to málo a musíme se na to podívat v regresi a vrátit se třeba před ten okamžik, kdy jste tady tento slib dali a nějak odejít z této situace třeba tak, že se to vůbec nestalo. A ona se ta současná realita také změní. Ono se nějakým způsobem propíše, ta duše trochu přetvoří ten zážitek, jak ho má uložený v podvědomí a podle kterého vzorce teď pracuje a začne pracovat jinak. A tím pádem, že až pomine ten zvyk, že vy jste přece taková, chováte se nějak, ono to totiž také není lusknutím prstů, dojíždí to v rámci dalších týdnů, ale postupně se ta změna udá a vy zjistíte, že reagujete úplně jinak, než bylo pro vás běžné, a najednou to jde. Najednou je možné mít peníze, najednou je možné mít zajímavou práci.

Děkuji za rozhovor. Povídání o Vanesse, jejích zkušenostech a službách najdete na této stránce.

Teorie převtělování: život mezi životy

Snad všechny známé kultury na této zemi věřily v existenci duše, která se bere někde ještě před narozením, a spolu se smrtí fyzického těla nezaniká. Konkrétní představy, jak to celé funguje, se liší, ale o jednom jsem přesvědčená: existuje součást našeho vědomí, která je nezničitelná, která nezaniká a která si nese s sebou určité zkušenosti, sklony, ale třeba i touhy a zášti napříč životy. Tato část duše má také svoji paměť, obsahuje souhrn všech našich zkušeností a dokonce i paměť rodu nebo místa, se kterou se dokážeme spojit. Podle mých zkušeností se inkarnujeme do rodin, ve kterých jsme se již v minulosti vyskytovali, takže obě témata – reinkarnace a kult předků – spolu souvisí. Takovým duším, které se často vtělují ve stejnou dobu ve stejném prostředí se někdy říká “duševní rodina” nebo “rodina duší”.

V našem prostředí je teorie převtělování známá především jako styl alternativní terapie, která pomáhá uvolnit bloky a odbourat určité sklony, emoce nebo nutkání, pro které z tohoto života neexistují žádná důvěryhodná vysvětlení. Ponoření se do těchto vzpomínek z minulých životů se říká regrese. Regresi může člověk provádět sám, s pomocí terapeuta nebo dokonce často k ní dochází spontánně, když se člověk duchovní práci věnuje nebo když se setká s jistými podněty, které mu něco z minulosti připomínají.

K čemu nám poznání minulých životů může pomoci

Lidé hledají v předchozích životech objasnění svých zkušeností, které se vymykají tomu, co je běžné. Například mne v určité fázi života zarazilo, proč jsem posedlá New Yorkem, přestože jsem město nikdy neviděla a objektivně bych tam asi neměla, co dělat. Byl to jenom vliv filmů a obrázků, nebo něco, co jsem dříve chtěla, ale nebyla jsem toho schopná?

O pár let později jsem v sobě náhodou objevila, ve stavu relaxace na masáži, tragický příběh mladé herečky, která však byla neúspěšná a neschopnost dosáhnout vlastních snů ji nakonec dovedla k předčasné smrti. Bolesti srdce, na které umřela, se u mne objevily ve chvíli, kdy jsem se v tomto životě dostala k umění a velmi jsem si uvědomovala, že existuje ve mně jakási nenaplněná touha, která rozhodně nepochází z prostředí, kde jsem byla vyrostla. Tam mi byly vnuknuté úplně jiné druhy ambicí.

Nenaplněné sny a touhy nás často nutí i v tomto životě dělat věci, které bychom jinak nedělali. Můžeme se dokonce setkat s osobami, které jsme dříve znali, a pojmout k nim nevysvětlitelné emoce, ať už pozitivní nebo negativní. V minulém životě jsem skončila jako bavička v pokleslém šantánu, který provozovala mafie. Před několika lety jsem v Praze na podobném vystoupení v baru potkala muže, kterému patří modelingová agentura. Byla jsem šokovaná tím, jak sprostě děvčata mluví, seděl u stolu obklopen dívkami, které byly skoro nezletilé. O pár let později jsem na něj znovu narazila, a ke svému zděšení jsem si uvědomila, že ačkoliv jej vůbec neznám, nevím, kdo to je, a za život jsme spolu prohodili sotva pár slov, zdvořilostní pozdravy, že z toho člověka mám obrovský strach. Vzpomínka na společné setkání přišla sama: v mém někdejším životě se tento muž mihnul jako brutální pasák, který mne zbil a zastrašoval.

Vizualizace, jak si vybavit minulé životy

Objevit tyto vzpomínky není vůbec obtížné, ale nese to s sebou určitá rizika. Zřejmě byste tedy chtěli mít po ruce někoho zkušeného, komu důvěřujete, než se do těchto experimentů pustíte sami. Získané obrazy si můžete nahrávat na diktafon nebo zapisovat, podle toho, co vám lépe půjde.

1. Posaďte se nebo opřete na pohodlném, tmavém místě. Zvolte si takový čas, kdy jste při vědomí, a ne ospalí, hladoví nebo rozrušení.
2. Jako před započetím každé duchovní práce, očistěte sami sebe a okolní prostor vaší oblíbenou technikou magické očisty, abyste minimalizovali vliv rušivých sil.
3. Relaxujte. Zavřete oči. Udělejte si pohodlí. Pro většinu lidí je nejpohodlnější ležet na zádech.
   Ujistěte se, že máte v místnosti optimální teplotu na další půl hodinu, a případně si přineste deku. Nechcete se začít třást zrovna ve chvíli, kdy se začne dít něco pozoruhodného.
4. Spatřete sami sebe před svým vnitřním zrakem v dlouhé chodbě, která má na konci velké dveře. Spatřete tuto chodbu v tak podrobných detailech, jak dokážete. Může být zlatá, středověká, zdobena drahokamy nebo vypadat docela jinak. Nezáleží na tom, jak přesně vypadá, ale potřebujete si ji zapamatovat, protože budete tuto cestu používat.
   Uvědomte si, že tato chodba vede na místo, kam se velice toužíte dostat, do jiného prostoru a času, kde se odehrávají vaše minulé životy. Přijďte ke dveří a vezměte za kliku.
5. Je možné, že vás v první chvíli zaplaví světlo. Přijměte první věc, kterou spatříte na druhé straně, jako informaci o vašem minulém životě.
6. Neposuzujte, co vidíte. Může to mít velmi konkrétní obrysy, a nebo to může být jenom neurčitý vjem, jako například barva. Podržte si tento vjem a nechte jej, ať se rozvine před vámi do plné podoby.
7. Žlutá barva se například může stát slunečním světlem, dopadajícím na koberec. Začínáte kolem vnímat místnost. Je vybavena ve viktoriánském stylu.
8. A tak dále. Můžete mít v této fázi pochybnosti, ale pokračujte.

Jiná technika, jak si vzpomenout na svůj minulý život

Pokud vám technika s chodbou nepřinese úspěch, můžete ve stavu hluboké relaxace položit svému vyššímu já tuto otázku:

„Proč mne tak přitahuje místo X?“
„Proč mám takové nadání na X?“

Snažte se držet pozitivních dotazů. Otázky na původ fobií a traumat ponechte do rukou zkušeného terapeuta. Nemuseli byste být schopni se vyrovnat s tím, co uvidíte.

Regrese do minulého života: Technika bot

Co je to technika bot? Myslím, že tato meditace vás pobaví. Mne velmi potěšila, když jsem ji poprvé zkusila.

Jednoduše se ve vnitřní vizi podívejte sami sobě na nohy, a spatřete první pár bot, který vám naskočí. Pokračujte oblečením na nohou. Spatříte, kdo jste byli, a pak se můžete dále podívat na prostředí nebo krajinu a obrazy, které k vám přicházejí.

Regrese do minulých životů skrze tělesné pocity

Ještě jednu věc bych zde ráda zmínila, a to že vzpomínky z minulých životů k nám často přicházejí formou tělesných pocitů. Někdy mohou být skutečně nezvyklé. Já jsem se například několik let potýkala se strachem z bambusu a pocitem dušení. Dlouhou dobu jsem si racionalizovala, že se jedná o projev alergie, kterou jsem ostatně kdysi trpěla.

Nicméně pak jsem jednou v rozrušení odnesla do koše svůj bambusový stůl a to už mi přišlo, že není normální. Soustředila jsem se přitom na pocit bambusového dřeva, spojený se svíráním a nesnesitelným dušením v hrudníku. Vyplynul mi před očima osud čínského nájemného vraha, který zahynul násilnou smrtí, nečekaně na jedné ze svých prvních misí. Nepřátelé, ukrytí ve stromech, jej rychle zabili salvou šipek, šípů nebo snad bambusových kopí. Trauma, které se v mém těle ozývalo, bylo vepsáno náhlou a nečekanou smrtí.

I když pracujete sami, můžete vést s postavami, které si vybavíte, dialog v regresi. Můžete se jim například snažit pomoci odpustit nebo se jinak vyrovnat s tím, co se jim stalo.

Náš krátký rozhovor s mladým čínským vrahem vypadal asi takto:

On: Myslí na pocit povinnosti a službu, kterou se zavázal vykonat pro svého pána. Cítí se neohroženě a nebezpečí ztráty vlastního života si nepřipouští. Vždyť už uskutečnil několik takových misí. Začíná mít sebevědomí. Už se nebojí. Ve chvíli kdy je zasažen salvou šípů přímo do hrudi, nastává zoufalý boj s dušením a bolest v plicích. Panika. Tak rád by bojoval, ale smrt je již velmi blízko. Vše je zmařeno. Na smrt nebyl připraven.

Já: Teď rozumíš tomu, že tvému pánovi nikdy nezáleželo na tvém životě.

On: – cítí určité zklamání a smutek – Vždycky chtěl uspět.

Noira: Stálo to za to, zvolit si takový život s takovou smrtí?

On: Jak si má jinak syn chudých lidí vydobýt slávu a čest? Možná bych se dostal až ke královskému dvoru.

Noira: Mysli na to, zda jsi neměl v životě také jiné možnosti.

On: Byla zde taková dívka, kterou jsem miloval. Možná jsem se mohl usadit s ní. Ale ta by si vzala bohatšího kupce. Stejně jsem jí nemohl učarovat.

Noira: – cítí, že se mýlí. – Tato dívka jej opravdu milovala. Byla velmi smutná, když se dozvěděla, jakou si zvolil cestu. Snažím se ve vizi tyto dva lidi sjednotit, aby se znovu sešli a řekli si vše, co nebylo řečeno. Cítím, že láska této ženy by jej dokázala proměnit v úplně jiného a daleko radostnějšího člověka. Nakonec by zjistil, že na úspěchu a materiálních věcech mu zdaleka tolik nezáleží a věnoval by se prosté práci. Dokonce by si mohl vzít tuto ženu, která byla dcerou kupců. Ona už by to nějak zařídila, velice o něj stála.

Ve chvíli, kdy se odehrává tato scenérie, napětí v hrudníku se rozpouští.

Celkově práce s regresí spočívá v tom, že se rozplétají tajemství, usmiřují křivdy a hledají se nová řešení. Není v podstatě ani třeba, abyste věřili na minulé životy. Můžeme pracovat s obrazy a s příběhy stejným způsobem, jako kdybyste u psychologa řešili výklad snů. Příběhy mají velkou sílu – příběhy nás dokáží léčit.

Další rady, jak pracovat s regresí

• Pokaždé používejte stejnou techniku spirituální očisty, ať už je to vykuřování, vizualizace světla atd. vytvoří to ve vaší mysli pevnější spojení a bude to fungovat lépe. Také se tím vyvarujete různých rušivých interferencí.
  Očekávejte, že zažijete určité zvláštní věci.
• Můžete si také chtít nastudovat poznatky o tak zvaném bdělém (lucidním) snění nebo obecně techniky vizualizace.
• Pokud se obrazy cítíte ohroženi, uvědomujte si, že všechno, co vnímáte, je jako film, na který se díváte vy jako divák. Kdykoliv jej můžete pozastavit, vypnout nebo přetočit. Nemůže vám ublížit. Toto všechno už se stalo.
  Regrese do minulého života může být pro práci s traumatem snazší, právě proto, že už víme, že to, co se stalo, je minulost a člověk se tím necítí ohrožen.
• Nicméně je třeba podotknout, že mnoho lidí se až obsesívně zajímá o reinkarnaci, aniž by si připouštěli příčiny svých problému z tohoto života. Nepoužívejte duchovno a duchovní techniky, abyste se vyhnuli tomu, co je zjevné, například nezpracovaným traumatům z tohoto života.

Duchovní myslitelé tvrdí, že život na Zemi je tak těžký proto, že si zde vytváříme karmu, která nás nutí se po smrti vracet stále znovu. Současně při narození zapomínáme, co jsme zde již prožili. Tyto otisky ovládají náš emocionální život daleko víc, než si připouštíme. Jak ovlivnilo můj život, že jsem kdysi byla neúspěšná herečka? Povídka podle skutečných událostí (2015).

Na obrázku: Fotografie, která se nejvíc podobá osudu ženy, kterou jsem v minulém životě možná byla.

Existují minulé životy?

Jedna věc je, spekulovat o tom, a druhá prožít ve svém těle. Něco, co se stalo dříve. Tehdy. Ještě předtím, než jsme tu byli.

Včera se stalo něco, co mne nutí vyprávět.

Ležela jsem na masáži v hlubokém uvolnění, Evě na rukou. Do mé mysli vstoupil obraz. Sám od sebe, nepozván. Obraz mladého muže na černobílé fotografii. Usadil se tam, jako zákazník na přepážce, který čeká, až ho obsloužím. Nechce odejít a začíná ožívat. Mám pocit, že vnímám jeho život z bezprostřední blízkosti, a něco v mém hrudníku začíná běsnit.

Je to obraz mladého muže, vojáka, jak klečí v zákopu. Čtyřicátá léta, možná později? Dvacáté století. Je to fešák. Krátce střižené blond vlasy mu podtrhují pěknou figuru. Vysoký. Fešák. Dobrý chlap, cítím to z toho, jak se na mne usmívá.

“Co je to za fotografii?” ptá se Eva.

Beru si ji do ruky. Jsem plná nepříjemných pocitů, které jako by hrozily vybouchnout někde v mojí hrudi.

„Jeho fotografie. Dostala jsem ji v dopise od něj.“

Na masáž jsem přišla, protože mne v posledních týdnech mne trápí bolesti u srdce. Nechápu, kde se bere, ale mám z ní v křeči celý hrudník. A zrovna teď ji cítím, jak vystoupala až na povrch.

Au.

Cítím se vůči němu tak strašně provinile, že se to dá nahmatat.

„Moje srdce. Bolí to.“

„Vidíš ho tam? Ve svém srdci?“

„Vidím nějaké srdce. Jako medailón. Zlatý přívěšek. Dostala jsem ho od něj v dopise. Půlku srdce, jako se dávají přívěsky z lásky.“

„Můžeš mu ho vrátit?“ navrhuje Eva.

„Nemohu. Já jsem ho opustila.“

V tu chvíli se roztáčí celý příběh před mýma očima.

Nemohla jsem jinak. Měli jsme se brát, poté, až se vrátí ze služby. Taková byla dohoda, takový byl plán. Nic jiného nešlo myslet. Kdybych mu ho poslala zpátky, on by se tam zabil. Spoléhá na mě, nepochopil by to. Nepochopil by to nikdo. Ideální chlap. Zahynul by tam a na mně se sesula strašlivá hanba, pod kterou bych byla pohřbená. Černý klobouk a truchlící snoubenka. Spíš černá vdova. Jsem v pasti. Válka má můj život v hrsti. Není nic rozumného, co mohu udělat.

Tak mi celou dobu psal. Skončilo to, vrátili se. My ženy děláme nesmyslné věci, když se cítíme pod tlakem. Během tří dnů jsem se ním rozešla. Opustila jsem ho. Skandál se nekonal, lidé byli plní jiných emocí. Všichni sledovali zprávy. Nedostal ode mne žádný pořádný důvod.

“Zdrtilo ho to.” Vyprávím dál jeho příběh.

„Dal se pak na pití a zaplétal se do rvaček. Deset let mu trvalo, než se z toho dostal. Když se oženil, byla to druhá liga.“

Posrala jsem to.

Lidé mu to nevyčítali, v jejich očích za vším byla válka. V barech mu dávali zadarmo nalít. Byl to vzorovej chlap, bolest celého národa. Moje vina zůstala nepomstěná, nikdo o ní nevěděl, jen já. Mělo se mi ulevit tím rozchodem, každý se radoval z toho, že skončila válka.

Jenže můj život se nikam neposunul. Jako bych zůstala připoutaná k jeho osudu vlastní vinou, zvláštním odstínem bezradnosti, který pohltil celý můj svět.

Bolesti v hrudníku už nikdy neustoupily.

Zemřela jsem ve čtyřiceti letech na srdeční vadu.

V okamžiku, kdy koukám v dopise na jeho fotku je koncentrovaný celý můj život. Nikdy jsem se nevdala ani si nenašla pořádného chlapa. Ani to jsem nedokázala. Nedokážu stárnout, pořád bych se viděla jako květinka s výrazem děvčete. Nikdo to nepřehlédne, ale v pokleslém šantánu, kde jsem vystupovala, všichni chodí před něčím uniknout. Není tu nikdo, aby mne posuzoval. Vystupuju tam až do konce, jednoho dne za závěsem v šatně.

Ve tmě.

Je to tmavé město na severu, kde je každý rok příšerná zima. Tma prostupuje celé tohle město, které ovládá mafie. Není to radostné místo. Vlastně ho nesnáším. Tenhle podnik i celý svůj život. Je to pasivní nesnášenlivost, která nic nemá vyburcovat. Stejně už je pozdě. Jsem ochromená – mám toho hrozně málo a nezvládla jsem víc. Opustila jsem ho, protože jsem nemohla jinak. Zničila jsem jeho život, protože jsem chtěla být herečka, a tady jsem, v pasti. Schovávám se ve tmě, v Chicagu. Nemám žádnou sílu se jí bránit, tmě, co mi rozežírá hrudník. Jako by se mi rozložilo srdce zaživa. Tehdy. Teď.

„Požádej ho o odpuštění,“ přistupuje ke mě vědoucí hlas Evy.

Kupodivu přesně vím, jak na to.

„Rozejdu se s ním.”

Musím to udělat hned, když drží v ruce fotku. Bude v pohodě. Přizpůsobí se. „Napíšu mu dopis, a ten medailon mu vrátím.“

Všechno se mění. Dopadlo to dobře pro něj. Já to věděla! „Brzy po návratu se šťastně oženil,” vykládám s pocitem úlevy. „Můj vlastní život prodloužil o dalších třicet let. Žiju do sedmdesáti.“ Stažení v hrudníku opadá. „Ale už je pozdě. Pro mne už je pozdě.“ Je mi pětadvacet, a to je pozdě na všechno.

„Vrať se do okamžiku, kdy jsi ho poznala.“

Čtyři toky zpátky. Je mi jednadvacet. On sedí v autě se svou partou a je moc nádherný. Všem se moc líbí se svým bílým fárem. Má dobrou práci v armádě, už je to zralý muž. Dobrá partie. Líbím se mu. Všichni okolo mne už někoho mají. Vlastně mám nejvyšší čas.

„Řekni mu, že chceš být jenom kamarády.“

„To nejde,“ odporuju s děsem. Nemyslitelné, odmítnout takového nápadníka. Co budu dělat? „Takhle to prostě chodí,“ namítám s pocitem, že nevím, kam bych couvla. Nenapadá mne nic, co by ospravedlňovalo tak nevídaný tah. Je mi jednadvacet. Chtěla jsem být herečka nebo tanečnice, ale poslední tři roky už moc netancuju. Nikdo v okolí mé sny nepodporuje. Tak se pomalu vytrácí.

Vrať se do doby ještě, než ho poznáš.“

Devatenáct. Je mi devatenáct let. Vidím se v nějaké tělocvičně v dámském úboru. Z hlediska dnešní módy mi připadá legrační. Driluju figury a tanec, ale brzy toho nechám. Tady to nemá žádnou perspektivu.

„Co potřebuješ udělat?“

„Musím se přestěhovat,“ odpovídám s naprostou určitostí.

„Kam?“

„Do velkého města. Do New Yorku.“

Tu možnost mám.

„Je tam moje babička. Ta mne podporuje. Dala mi medailón ve tvaru motýla.“

„Transformace… rozlet… to je dobré,“ komentuje nahlas léčitelka, ale já jí nerozumím. Pro mne je to dárek od babičky. Vím, že babička věří, že mám talent a proto mi ho dala. Mám dost velký strach. Z neznáma. Z přetrhaných kořenů a z toho, když se plyne proti proudu. Úplně mi to podráží nohy. Vím, že to dokážu udělat.

„Už sedím ve vlaku.“ Mám na sobě legrační cestovní šaty a kufr v hnědé barvě.

Ve městě milionu světel se můj život se odehrává úplně jinak. Tancuju dál, dalších šest let. Všechno stíhám. Toho vojáka jsem nikdy nepotkala. Později potkávám nějakého muže od filmu, asi producenta. Černovlasý, velice elegantní. Můj budoucí manžel. Teprve v pětadvaceti se vdávám, ale tady, ve městě, to není vůbec divné a můj život tím nekončí. Jsem dál obsazovaná a požívám úcty. Mám to nejlepší z obou možných světů.

Narodí se mi dvě krásné děti. Je mi sedmdesát, vidím se v klobouku jako dáma. Všechno je v mém životě správně. Zestárla s pocitem vítězství, a do krásy. Ten pocit jakoby ještě sílil s každým rokem. Nic jsem nezmeškala. Udělala jsem všechno správně. Moje obava ze stárnutí zmizela.

„Uchovej si ten pocit a nech ho prostoupit svůj hrudník.“

Probírám se do bílého dne do pražských Dejvic. Když se zapíná můj rozum, uvědomuju si v lehké hrůze, že spekulování o minulých životech právě přestalo být spekulací. Co jsem zažila, je pravda. To už se nedá odestát. Když uvidíte svoje tělo zvenčí, už se neptáte na duši.
Najednou nemám chuť se ptát, zda to je všechno „náhoda“.

Moje unáhlená svatba. Pozvání na večeři v New Yorku. Strašlivý pocit, že „už je pozdě“. Jasné vědomí, že začínám být stará na to, abych se dobře vdala. Zároveň už jsem příliš stará na to, abych se v umění někam dostala.

Panika.

Ta způsobila, že mne začal bolet hrudník. Vyprávím Evě o tom, jak jsem se v pětadvaceti vzbudila s jasným pocitem, že musím odjet New Yorku a vystěhovat se – přestože jsem tam nikdy nebyla. Vlastně jsem neviděla ani Vídeň nebo Berlín!

O dva roky později jsem se tam vdala. S pomotaným plánem v hlavě, co všechno můžu stihnout, ale vlastně proto, že jsem byla těhotná. Unáhlená snaha vyřešit svůj život končí rozvodem a potratem. Stěhuju se sama do garsonky a sním o tom, že budu dělat umění.

Můj život se stáčí směrem k osudu té ženy, kterou jsem právě potkala. Moje srdce se začíná stejně chovat. Musím sebrat, co se dá. Tentokrát. Ten příšerný pocit, že už je pozdě – bože na nebesích, ten mne jistě zahubil. Zabil by mne znova. Srdce je sídlem pravé touhy, nenaplnit ji znamená umřít zaživa. Rozhoduju se koupit si jeden lístek na autobus, a překonat svůj strach.
Jsou minulé životy pravda?

Nevím.

Je kontinuum v čase, ve kterém procházíme stejné odbočky stále znova, dokud se nám nepodaří správně odbočit ve správný čas.

postskriptum

Povídka vznikla v roce 2015. Krátce poté jsem podnikla zmíněnou cestu autobusem a seznámila s fotografem, který měl velmi blízko ke světu šantánových tanečnic. Dva roky jsme spolu žili a fotili. Působila jsem jako jeho modelka a asistentka. Prožila jsem si “světla reflektorů”, po kterých moje část toužila. Poté jsem se seznámila s mužem, který měl velmi blízko k ozbrojeným složkám. Zbraně a válka a obrana vlasti, to byl to celý jeho život. Když jsme se sblížili, ukázal mi krabičku, kde schovával dárky od svých bývalých. Byla tam i půlka zlatého medailónu ve tvaru srdce. Vztah byl bouřlivý a poznamenaný obou stranou nerozhodností. Znovu jsem prožívala pocity, že ho nemohu opustit, jinak něco strašlivého udělá. Jsme spolu stále. Od jednoho slavného ufologa jsem četla, že specifické prostředí planety Země je v tom, že si zde vytváříme karmu, která nás nutí vracet se znovu. Současně při narození zapomínáme, co jsme zde již prožili. Tyto otisky ovládají náš emocionální život a proto je život na Zemi tak těžký.