ěli jste jako dítě skutečný, bezpečný a láskyplný domov?
Rodina může selhat různými způsoby. V nejobecnějším smyslu selhává každá rodina, která dítěti neposkytuje skutečný domov – láskyplný a bezpečný. Domov totiž není byt nebo dům, kde žijeme, ale je to místo, kde se cítíme dobře. Jestli vaše původní rodina splnila svou funkci, zjistíte snadno, když si dokážete upřímně odpovědět na následujících pár otázek. Jsou to typické otázky z mojí praxe a jsem zvyklá poslouchat na ně smutné odpovědi. Zároveň jsem si ale všimla, že právě upřímná odpověď na tyto otázky je prvním krokem k uzdravení.
Možná jste si nikdy podobné otázky nekladli.
Nejspíš vám to, co se u vás doma dělo, přišlo prostě „normální“.
Nebo jste tušili zatraceně dobře, že to v pořádku není, ale neměli jste pro své pocity žádnou oporu. Možná jste dokonce museli skrývat, co se u vás doma děje, „aby se neřeklo“.
Možná jste se pokusili se ozvat ale dozvěděli jste se, že „Takhle to prostě chodí“, „Tatínek je takový“, případně, že máte zmlknout a jít si někam hrát.
Možná vám, jako mně říkali, že „v jiných rodinách je to daleko horší“ a vy jste tomu uvěřili.
Zkuste si teď vybavit místo, kde jste vyrostli…
- Jaká byla doma atmosféra? Byli jste tam rádi? Byli jste radši venku?
- Vraceli jste se rádi domů, nebo jste se snažili tam co možná nejvíc nebýt? Stýskalo se vám, když jste měli odejít do školy nebo odjet na tábor? Jezdili jste rádi k příbuzným?
- Představovali jste si někdy, že odejdete nebo utečete? Zkusili jste utéct?
- Měli jste někoho, komu jste se mohli svěřit?
- Měli jste někoho, komu jste mohli důvěřovat? Byli tam rodiče pro vás, když jste je potřebovali?
- Měli jste někoho, kdo se vás zastal?
- Jak se dnes cítíte, když se máte na ta místa vrátit? Vracíte se rádi?
- Vnímali jste svoje rodiče jako vzor? Hledali jste si jiné rodičovské postavy?
- Měli jste možnost být bezstarostným dítětem, nebo na vás byly kladeny nároky a odpovědnost, jako kdyby už jste měli být dospělí?
- Museli jste se o ostatní členy rodiny starat, nebo je zachraňovat?
- Uvědomovali jste si jako dítě nebo v dospělosti, že svoje rodiče nemáte rádi, případně že oni nemají rádi vás?
Tyto otázky by vám měly napovědět, nakolik láskyplné bylo prostředí, ve kterém jste vyrůstali.
Úkol první: V části „Změřte si psychický pulz“ v knize najdete třídílný dotazník, který vám pomůže ujasnit si, jestli vaši rodiče byli „jedovatí.“ Věnujte těmto otázkám svůj čas.
Opravdu to bylo s mým dětstvím tak zlé?
Možná jste došli k závěru, že jste neměli žádný domov. Alespoň tedy žádný, který by za to stál. To je strašné, ale zároveň je to skvělý první krok k pochopení toho, proč se váš dospělý život odehrával tak, jak se odehrál a proč zřejmě dodnes pociťujete určité následky a bloky.
Mí klienti jsou často zaskočeni myšlenkou, že by jejich dětství opravdu mohlo být až tak zlé, a že by mohlo mít na jejich pozdější život vliv. Je to zvláštní, ale pro mnoho lidí v našich zeměpisných končinách je snazší uvěřit tomu, že je ovlivňuje černá magie, než jejich vlastní dětství. Psychoterapie není českou příliš společností vážená, a po pravdě zaostává za pokroky ve světě a často ani nemá přesvědčivé výsledky. Takže není se, čemu divit.
Pochopení vlastních kořenů a uzdravení je relativně snazší pro ty z nás, kteří byli svědky alkoholismu a domácího násilí, protože v této oblasti proběhla v předchozích dekádách jistá osvěta. Společnost ví a potvrzuje, že násilí na ženách a na dětech je špatné, že existuje, dá se mu vzepřít. Přiznáváme si také zhoubné následky alkoholismu, a snažíme se ho léčit.
Ostatní formy zla v rodinách zůstávají neodhalené, a pro jejich oběti je často těžké pochopit, že se jim stala křivda. V případě sexuálního obtěžování je dokonce typické, že si tyto příhody lidé nepamatují – paměť je milosrdná a nepřijatelné zážitky vytěsní. Pro takové lidi je velice těžké se srovnat s tím, že cítí, že něco bylo zatraceně špatně, ale pro své pocity žádnou oporu nenacházejí.
Vytěsněné vzpomínky se vybavují až v pozdějším věku, často když se v našem životě objeví situace, podobná té původní (tzv. spouštěč – trigger). Spouštěčem bývá často úmrtí někoho z rodiny nebo narození vlastních dětí, případně změna prostředí. Vzpomínky se také mohou začít vracet ve chvíli kdy je osobnost dostatečně silná, aby se s nimi vyrovnala, většinou to bývá po 30. roce života.
Bylo to tedy „opravdu tak zlé“, nebo máte věřit hlasu, který vám říká, že ne?
Věřte tomu, že pokud jste atmosféru doma vnímali jako dusno, pokud jste prožívali nebezpečí nebo strach, pokud jste neměli, komu věřit, nikdo se vás nezastal, pokud na vás rodiče házeli vinu a zodpovědnost, která vám nenáležela, pak je úplně jedno, co si o tom myslí ostatní. Pro vás jako pro dítě to opravdu bylo tak zlé.
Domov nespočívá v tom, že jste se měli kde najíst a vyspat a že vás (většinou) nikdo nemlátil – na to je přeci internát nebo dětský domov. Přiznat si katastrofální selhání původní rodiny bývá těžší pro ty, jejichž rodiče byli, na rozdíl od alkoholiků a násilníků, uznávaní a třeba i bohatí a úspěšní lidé. Ale to, že jste po materiální stránce měli všechno, skutečně neznamená, že citovou výživu dostala i vaše duše.
Racionalizace a vytěsnění traumatu
Někteří lidé si jasně uvědomují, že u nich v rodině něco bylo zatraceně špatně, ale protože je pro ně zatím nesnesitelné čelit zklamání a vědomí toho, že je třeba jejich vlastní rodiče opravdu neměli rádi a možná to i byli špatní lidé, všelijak si je omlouvají a sami sobě namlouvají, jak jsou v pohodě. Oběti nejhoršího zneužívání a týrání si dokonce dost často nepamatují, že k němu došlo. Tak silná je tendence k popření a vytěsnění. Aby vaše psychika mohla nějak fungovat a nemuseli jste čelit příšerným pocitům, tak je vytěsníte na okraj vědomí. Tyto emoce ovšem i pod povrchem dále žijí vlastním životem. Jsou to mocné energetické proudy, které vás ovlivňují a ovládají ze zákulisí a mohou se stát v pozdějším životě zdrojem mnoha nepříjemných překvapení a zdánlivě iracionálního jednání.
Jed v sudu zůstává. I když přes něj hodíte deku. Způsobů, jakými se snažíme zastřít svoji bolest, je celá řada. Často se jedná o různé formy závislosti včetně závislosti na stresu. Oběti zneužívání v dětství velmi často žijí život na hraně. Energie dobrodružství, nebezpečí a stresu jim pomáhá překrýt původní bolest a ztrátu, která nemohla být nikdy odtruchlena… v prvé řadě proto, že jste si ji nikdy vcelku nepřiznali. Je těžké truchlit ze něco, co nemá zrovna rakev ani hrob. V případě nešťastného dětství je oním zesnulým drahocenný ideál, celoživotní touha a fantazie o šťastném domově, o tom, že jednou se třeba rodiče změní, konečně mne ocení atd. Tato touha po šťastném domově, po přijetí a po lásce je pro člověka přirozená. Je dokonce bytostná. Vzdát se jí není lehké, ale v případě lidí, jejichž rodiče nebyli milující, to je jediná šance – připustit si pravdu a započít proces truchlení za dětství, které jsem nikdy neměl, a rodiče, které nikdy mít nebudu. Je těžké nechat umřít svoje fantazie. Mnoho dospělých se tak nachází v jakési celoživotní skličující pasti deprese a stesku, které vyvěrají z pocitu vykořenění. Tito lidé pak často promítají na svoje partnery očekávání lásky, které se jim doma nedostalo, dostávají se do bolestivých a nebezpečných situací, zatímco sní o šťastné rodině a mají přitom sklon vytvářet další nemocné vztahy, které často poměrně přesně kopírují vaši původní rodinu.
Následky chybějícího domova, zanedbávání a zneužívání v dětství
Chybějící domov v duši je jako studená propast, která vás stále znova stahuje do sebe a vede k různým druhům nutkavého chování. Některé nejsmutnější důsledky, kterými se tato zranění v dospělosti projevují jsou:
- Neschopnost založit vlastní rodinu. Buď ze strachu, nebo proto, že se sami nacházejí stále v nějaké bryndě, mnohé děti jedovatých rodičů se samy rodiči nikdy nestanou. Možná proto, že sami v sobě cítí, že by mohli selhat, jejich sebevědomí je podryté a sami sobě nevěří, nebo mají příliš silné morální zábrany, že by „mohli něco takového zopakovat.“ Pro mnohé z těchto lidí je jakoby čestnějším řešením děti nemít. Pro další je to téma příliš bolestivé. Nedokáží se s ním vyrovnat včas a dospějí tak příliš pozdě do věku, kdy je ještě zakládání rodiny perspektivní. Mám také určitá podezření, že nevyřešené trauma z původní rodiny může stát za některými případy neobjasněné neplodnosti.
- Opakování vzorců z původní rodiny. Možná ještě smutnější, než žena, která děti nemá, je matka, která vyrostla v domácnosti, kde byl „pořád bordel a policajti“, která uteče mladičká tím, že se vdá, ale dostane se tím z deště pod okap a provdá se se muže, který má stejné násilnické sklony. Její děti pak vyrůstají ve stejném neutěšeném prostředí.
- Neschopnost vytvářet kvalitní blízké vztahy. Někteří lidé reagují na trauma tak, že se citově uzavřou. Bojí se lidí, zůstávají starými mládenci a starými pannami nebo si chronicky vybírají partnery a přátele, kteří je zneužívají dál. Je přirozené, že se mnoho lidí z nefunkční rodiny chytne „špatné party“ a nechává se využívat, protože jsou zaslepeni svojí touhou po blízkosti.
- Závislosti. Všechny látkové závislosti mají vysledovatelnou souvislost s původní rodinou. Souvisí to se „závislostí“ vašeho vlastního těla a mozku na silných emocích, a na potřebě bránit se bolesti, uložené uvnitř. Jednou z těch méně destruktivních, ale velice častých závislostí je neurotická potřeba ocenění a úspěchu, která vede k workoholismu. U jeho kořenů však stojí přesvědčení, že sám od sebe za nic nestojím. Mnohé děti zažijí pocit ocenění ve škole, a tak se upnou na podávání dobrého výkonu.
- Deprese a psychosomatické obtíže. Jiné děti si z potlačování vypěstují různé druhy tělesných obtíží, pro které se typicky nenachází žádná objektivní příčina a nereagují na klasickou léčbu.
- Sebedestruktivní sklony. Oběti zneužívání mají často sebevražedné nálady, hazardují se životem, stále znovu se dostávají do situací, kdy jim jde o všechno, jako kdyby je vedl nějaký slepý pud. Takovému programu, který vás žene do zkázy, můžeme jistě říkat kletba.
Co je na tomto smutném seznamu pozitivní je, že bez ohledu na to, jakými diagnózami vás nálepkuje psychiatrie nebo vaše okolí, všechny tyto vzorce mají dosledovatelné příčiny, jsou plně léčitelné a dají se změnit. O tom by vás kniha doktorky Forwardové měla přesvědčit nade vší pochybnost.
Jak se (ne)léčí jedy v duši
Bohužel nemá smysl zastírat, že současná psychiatrie nikoho neléčí. Čím dříve pochopíte, že celá idea farmakologické léčby je iluzorní, tím lépe. Opravdu neexistuje žádný „lék“, který by způsobil to, že se nějak vymaže to, že jste v dětství spali několik let s kudlou pod polštářem protože jste měli strach, co udělá váš otec, a ve chvíli, když jste se rozhodli založit vlastní rodinu o dvacet let později se vám tento strach vrátil ve formě „záhadných“ úzkostí. Pilulky mohou potlačit okamžitou úzkost, ale jen po dobu, kdy je budete brát. Pokud nechcete být na nich doživotně závislí nebo sáhnout k silnějším drogám, musíte řešit kořeny.
Příčiny duševních nemocí jsou záhadné jenom pro toho, kdo se po nich neptá. Veškeré psychické – a mnohé tělesné – potíže v dospělosti mají objasnitelné a řešitelné příčiny buď
- ve vašich minulých zážitcích nebo
- v nějakém nevyhovujícím stavu vašeho současného života.
Vaše tělo a duše jimi volají o pomoc. Pokud příčiny odstraníte, potíže vymizí. Pokud ne, vaše tělo a duše budou ve stávce pokračovat. Tím, že jejich signály otupíte, riskujete další zhoršení. Psychofarmaka vás pouze utlumí a nahodí, což může být dočasně nezbytné, ale současně vám budou do určité míry zastírat přístup k vašim vlastním emocím, které jsou u kořene všeho. A k těm se stejně musíte dostat.
Klasická psychoterapie
Bohužel, klasická psychoterapie se pro léčení traumat z dětství neukazuje být příliš účinná. Mezi lidmi, kteří vyzkoušeli psychoterapii, najdete dost velké procento těch, kteří nezaznamenali ani po letech žádné podstatné zlepšení – a co je s podivem, nepřijde jim to vůbec divné. Nedožadují se toho, aby to fungovalo. Mnoho lidí chodí k terapeutovi jako do kostela, „popovídat si“, a možná opravdu nic řešit nechtějí. Vina je však často na straně terapeutů, kteří nemají potřebné nástroje, zkušenosti ani osobní kuráž k tomu se do obtížných témat pouštět. Na rozdíl od alternativních terapeutů nemají k dispozici prostředky, jak působit na člověka v jeho celistvosti, tedy i na jeho duchovní stránku. Víra je pro uzdravení nesmírně důležitá. Často jsou sešněrováni léty studia různých škol, odtržených od praxe, a jejich etickými kodexy.
Není proto divu, že se stále větší oblibě těší různé alternativní přístupy, které dokážou nabídnout rychlejší a radikálnější formu léčby a jsou orientované na výsledek. Bohužel, přístupy alternativní, s nimiž jste se zřejmě jako duchovní hledači setkali, mohli být skoro stejně nemožné.
Alternativní přístupy a jejich neštěstí
Vymítání neexistujících démonů
Nejtradičnějším prostředkem duchovní pomoci je u nás též praktikovaný exorcismus, lidově řečeno „vymítání zlých duchů.“ Se zájmem o něj se na mne lidé často obracejí. Bohužel, vymítání duchů nebude fungovat, pokud příčinou vašich obtíží jsou zážitky, jako již uvedený příklad s nožem pod polštářem. Klienti čarodějnice jsou překvapeni, někdy se přímo zlobí, když je jim řečeno, že jejich problém, byť se projevuje dramatickými příznaky, nemá žádné nadpřirozené příčiny. To je ale docela normální. Čarodějové všech kultur rozlišují příčiny přirozené a nepřirozené, a ve svém povolání se musejí orientovat i v těch přirozených
Jednou se u mne jedna žena dožadovala vymítání démonů ze svojí dcery, které trpěla „démonickými škrábanci“, podle jejího názoru od duchů, kteří ji v noci trýznili. Při pohledu na vyfocené strie, které často vznikají při prudkém růstu v pubertě, jsem ji odkázala na obyčejnou mast z lékárny. Škoda. Možná jsem měla alespoň vyrobit speciální magickou mast…
Šarlatánství na dálku nefunguje
Z řečeného je také patrné, proč nemůže fungovat jakákoliv zázračná terapie, která spočívá v tom, že vám někdo „pošle energii“ přes facebook nebo vás jinak jednorázově „odblokuje“. Uzdravení se musí udát i na rozumové a emocionální rovině.
Motivační literatura neříká celou pravdu
Typickým krédem motivačních knih, které jsou jinak báječné, totiž „je jsi sám zodpovědný za svůj život.“ Nejste ovšem zodpovědní za to, co se vám stalo, když jste byli bezbranné dítě.
Duchovní literatura neříká celou pravdu
Případně, pokud jste jako já narazili na duchovní knihy, tak si namlouváte, jak jste všem děsně odpustili a dost možná se i bojíte a stydíte přiznat si, že jste to nezvládli. Nebo máte pocit, že jste tím selhali jako „duchovní lidé“, když nedokážete odpustit. Toto také není cesta k uzdravení.
Léčitelé často traumatizují oběti
Léčitelé a duchovní učitelé se často dopouštějí stejného fanatismu, jako moje matka, která byla přesvědčená, že jakákoliv nemoc včetně oparu „pochází z hříchu“ a neváhala nám to zdůrazňovat při každé příležitosti, kdy jsme se cítili mizerně a zranitelní a potřebovali jsme její podporu. Mnozí lidé v pozici duchovní autority se bohužel chovají vůči svým klientům a žákům úplně stejně zhovadile, když bez okolků prohlásí, že „svoje rodiče si vybíráme“, „rodinu určuje naše karma“, popřípadě musíte přijít na to, „jaký karmický dluh jste si vyrovnali.“
Tato tvrzení jsou naprosto spekulativní a vůči obětem zneužívání krajně necitelná.
Vybírá si duše svoje vtělení? Existují vůbec minulé životy? Ovlivňují nás? Kdo ví. Je to otázkou víry. Tvrzení, že rané zkušenosti ovlivňují vše zdraví, vztahy a duševní pohodu, je naproti tomu výrokem vědeckým. Dá se dokazovat, a proto funguje i v knize popsaná terapie. A té bych se v tomto seriálu ráda držela.
Jelikož se ale potkávám s velkým množstvím duchovních lidí, považuji za nutné se ještě chvíli zastavit nad dalším bolavým ostnem, který vídám u svých studentů, a tím je otázka odpuštění.
Nemusíte nikomu nic odpouštět, abyste se uzdravili
Jako čtenáři duchovních knih si dost možná namlouváte, jak jste všem děsně odpustili a pravděpodobně nevíte, co je tím vlastně myšleno. Jenom jste svoje pocity zatěsnali někam do pozadí a tváříte se osvíceně, protože… o tom to přeci je, ne? Nesmím se na nikoho zlobit a nikoho vinit, abych nevytvářel negativní vibrace. Možná tušíte, že jste odpustit nezvládli a dost možná se stydíte přiznat si, že jste to nezvládli. Možná byste upřímně chtěli, ale máte pocit, že to nejde. Otázkou odpuštění se zabývá můj seminář Odeklínání.
Může vám pomoci vrátit se k základním obrysům:
- Vy jste neudělali nic. Byli jste bezbranné dítě, zcela odkázané na cizí péči. Cokoliv se stalo, bylo vinou dospělých, přestože vám mohli tvrdit opak
- Není pravdou, že veškeré situace jsou „spravedlivé“ nebo „v rovnováze“. Někdy nemusíte hledat vinu v sobě, ani příčinu v esoterických zákonitostech.
- Někteří lidé škodí, protože jsou sami v pytli. Někteří lidé jsou prostě zlí. (V magii jim říkáme psychičtí upíři.)
- Ať už byl jejich motiv jakýkoliv, vašim úkolem ho není omlouvat. Vaším úkolem je uzdravit se a poznat pravdu.
- Můžete časem pochopit jejich motivace, zejména podle úsloví „Jsme oběti obětí“.
- To ale neznamená, že je budete chápat nebo že je budete mít rádi. Možná je nebudete chtít mít ve svém životě, a tak je to také v pořádku.
Skutečné odpuštění je propuštění negativních emocí, které vás stravují – nic jiného. Děláte ho pro sebe a pro klid svojí duše. A přijde, až bude dost těch negativních emocí zpracováno. Dříve nemá smysl se do něj nutit.
Pro děti jedovatých rodičů vede cesta k uzdravení před poznání, že jim bylo ukřivděno, přes rozeznání ztráty a bolesti, přes uvědomění si potlačovaného hněvu a získání moci nad svým životem zpátky do vlastních rukou; přes zboření rodinných model a tajemství, která často udržují lidi trpící a v nevědomosti po celé generace.
Nezáleží při tom na tom, kolik vám je let. Tato rána se sama časem nezahojí. Domov je vnitřní místo, které si budete muset teprve vytvořit.
Pokud jste dočetli až sem, je pravděpodobné, že jste připraveni začít.
