Nejdříve tedy trojice důvodů, které mne přivedly k tomu s věštěním přestat.

důvod první:

POCHOPILA JSEM, ŽE UŽ JSEM NA TOM ZÁVISLÁ

Pokud jste jako já, a byli jste někdy závislí na něčem, na čemkoliv, bude dobře znát můj pocit, když jsem si uvědomila nutkání v prstech a pocit nepokoje, když kdekoliv na cestách zjistím, že nemám u sebe karty. Tentokrát jsem to ale udělala úmyslně. Chtěla jsem vědět, jak to zvládám.

Řeknu vám to takhle. Začalo mi vadit pozorování, že se mnou není rozumná řeč, nemám-li svoji roční, měsíční a týdenní věštbu, stejně jako není řeč s kuřákem, než si zapálí svou první ranní. Stejně jako neperspektivní milenec mi věštění dávalo pocit, že se pořád něco děje, a stejně jako on se stalo dokonalým pohlcovačem času, o kterém hezky česky říkáme, že jsme ho projebali.

Někteří lidé prý přestali kouřit, když si spočítali, kolik za cigarety dají, a že už by za u cenu dávno postavili barák. Pro mne takto zafungoval argumentem čas. Ten vám, na rozdíl od peněz, nikdo nenahradí. Když jsem si spočítala, kolik času trávím analyzováním různých věšteb, proroctví a předpovědí a vyhodnocováním těch, co jsem si sama udělala, nedalo se ospravedlnit dál v nich pokračovat.

Navíc mne čistě ze zvědavosti zajímalo, jaký bude život bez věštění. Po tolika letech, člověk si natolik zvykne, že už neví, jaké to bylo předtím. Jestli mi to ještě pálí v hlavě… a jak se vyrovnám se skutečností, že se přede mnou najednou rozhostilo velké bílé Nic.

druhý důvod:

NA VĚTŠINU OTÁZEK LÉPE ZÍSKÁTE ODPOVĚDI JINOU CESTOU

Například, že si uděláte těhotenský test. 😉

Nebo se spolehnete na onen záhadný dar přírody, který nazýváme instinkt. Nikdy jsem pochopila, jak nějaká žena může tvrdit, že netušila, že je těhotná ve třetím měsíci. Ale ženy to fakt neví, a kartářek se na to ptají. Možná by lépe udělaly, kdyby se ptali sami sebe, protože i wiccanská Kniha stínů údajně praví, že

Nenajde vně, co kdo nenašel uvnitř

Jednou z údajně nejčastějších, tradičních otázek na pouťové vykladače kromě dětí bylo, kdy se vdám a kdy mám zemřít. Chcete se vdávat, ptám se? Vdáte se. Tisícům neschopných žen už se podařilo někoho klofnout.

Kdy umřete?

Já nevím.

Ale pracovníci z hospiců přísahají, že to někde uvnitř víte vy. Rozmýšlení nad věštěním mne také přivedlo k závěru, že nám někdy pomáhá v tom, že se vyhýbáme nepříjemné odpovědnosti, například jít k lékaři a vyšetřit se. A o tom by věštění rozhodně nemělo být. V takovou chvíli je lepší s ním přestat.

třetí důvod:

OTÁZKY KLIENTŮ JSOU DŮLEŽITĚJŠÍ NEŽ ODPOVĚDI

Ačkoliv moje prapůvodní služba bylo věštění, zjiťuji po několika letech, že už si poradím i bez nich.

Jak je to možné?

Stačí mi otázky. Otázky, které lidi přivádějí a které mi pokládají.

V nich se skrývá odpověď.

Většina otázek, se kterými lidé za kartářkou chodí, by vás překvapila, hrubě. Možná by vás i šokovala. Věštění je klasické šarlatánství: na běžnou otázku hledáme tajuplnou odpověď, abychom si nakonec odpověděli selským rozumem. Ale lidi na karty dají, to jo (viz dále). Kromě otázek, na které lze jednoduše získat odpověď úplně jinou cestou (viz těhotenský test) nebo na ně nelze získat odpověď vůbec (Jaký kurz budou mít zítřejší akcie?) je mezi nimi většina takových, které spadají do odbornosti psychologa, manželského poradce a co si budem říkat: většina těch otázek je krajně citlivá.

Otázka je pak důležitější než odpověď.

Má moje žena milence?

Co když ano? A co když ne? Kdo se ptá?

A proč?

Existuje na tu otázku snad dobrá odpověď?

Otázka bude jiná, pokud muž milenku má, a doufá, že by se tak mohla elegantně vyřešit situace, a jiná, pokud se bojí, aby mu nezahla a možná bychom se nejprve měli zeptat, jestli ji nepřistihl in delicto flagrante, což se mi už taky stalo, přišla paní poté se ptát, jako by vlastním očím nevěřila, jako je to v onom starém vtipu… A čemu věříš, Ištváň, svym očim nebo mně?!

Nyní trojice argumentů, proč má věštění každopádně smysl.

VĚŠTĚNÍ DODÁVÁ VAŠIM SLOVŮM VĚTŠÍ VÁHU

„Je to můj odborný názor“ versus „Vidím to v kartách“. Co říkáte? Nebudu vás klamat. V prvém případě to zdaleka tak dobře nejde. Pakliže přišel člověk za věštkyní, přichází zbaštit všechno, jak mu to naservírujete. Dokonce je ochoten slyšet i něco, co se mu nebude líbit. Ne tak u čarodějnice, u té očekává, že ona to naopak zařídí tak, jak on chce. Ať už je to fyzicky možné, nebo ne. Je přece čarodějka! Možná i to je důvod, proč se magii už nevěnuji, ale karty stále vykládám.

Je velký rozdíl mezi tím, když se lidé přijdou poradit a vámi jako s člověkem-odborníkem, a když do svého volání zahrnou vyšší síly. Duchovní autorita je věc reálná. Je legrační, že je daleko snazší ji získat, než přinutit lidi, aby vás respektovali v roli odborníka.

Když hovoříte jako věštkyně, lidé nepředpokládají, že byste svoje závěry mohli mít z jiných zdrojů, než z channelingu a od andělů, tedy abych byla přesná, že byste na něco takového mohli sami přijít…

 „Myslím, že váš manžel má asi milenku.“

„A to tam vidíte v těch kartách?“

„Ne,“ přiznávám, „ale tento týden jste s takovým příběhem už třetí…“

Obyčejná pravda se příliš dobře neprodává. Jen výjimečně se stane, že se na obloze zableskne a klientka s hrůzou zvolá, „No jo, vždyť můj první manžel, když mi zahýbal, se choval zrovna tak!“

VĚŠTĚNÍ JE KRÁSNÝ ARTEFAKT LIDSKÉ KULTURY

Když nahlédnete do muzeí a folklorních tradic v různých koutech světa, nebo i do lidských domácností, pochopíte, že věštění je součást lidské kultury stejně jako třeba vaření, móda nebo parfumerie. Na Dálném východě například se dodnes těší všeobecné vážnosti. I v našem prostředí známe mariášové karty, lenormandky, cikánské věštby nebo šťastné sušenky z čínských restaurací. Je to s podivem, ale věštce i u nás, na Západě, navštíví jednou za život skoro každý.

Mnoho balíčků tarotových karet je předmětem sběratelství a námětem umění. Karty jsou často darem a předmětem hrdého dědictví po předcích, stejně jako talent, který jim umožňuje mluvit.

Společný kořen mají také věštby a společenské hry. Obě obsahují prvek překvapení, napětí a náhody. Snažíme se poznat a ovládnout nahodilé. Věštění je svého druhu společenská hra a k družení se vždycky vybízelo – třeba v Rusku se nad norovočními věštbami scházely celé rodiny.

Když se na to podíváte touto optikou, je jasné, že hodit věštění přes palubu je krátkozraké. Zejména proto, že…

VĚŠTĚNÍ USNADŇUJE ŽIVOT

Ve sborníku vydaném pražskou univerzitou se píše, „Starověcí lidé chtěli znát postoj vyšších sil ke svým plánům.“ Současný člověk moc nevěří na vyšší síly, ale občas se v životě potká se situaci, kdy ony vyšší síly volá a ptá se, co dál. Otevřít se na okamžik inspiraci shůry, otevřít se „něčemu víc“ má potenciál nakopnout nás k velkým rozhodnutím na křižovatkách. Tenhle aspekt čehosi vyššího, Osudu, Boha nebo strážných andělů, kteří nad námi bdějí společně s účastným nasloucháním dává věšteckým seancím smysl.

Je obecně známo, že popularita věštění historicky stoupala v dobách nejistoty, migrace a válek. Současný svět neskýtá mnoho jistot a tak je přirozené, že se i lidé ve vyspělých kulturách dnes chodí více ptát. Jsou totiž mnohé otázky, na které v televizi nebo u doktora odpověď nedostanete. Jednak se nedozvíte, co je pravda, za druhé nedozvíte se, co máte dělat, co je správné. Současná společnost nemá žádnou instituci, která by vám pomohla pochopit a naplnit váš individuální úděl. Církve se přežily a marně budeme hledat nějakou „moudrost starších.“

V takové situaci je nová renesance věštění naprosto přirozenou odpovědí na potřeby moderního člověka.

Na věštecké telefonní lince uslyšíte ty nejzvláštnější věci. „Zejména mezi půlnocí a čtvrtou ráno,“ říkali zkušení. Někteří lidé volají, protože nemohou spát a další proto, že jsou sami. Občas narazíte na někoho, kdo pracuje v noci. Jeden z mých nočních volajících byl kamioňák jménem Brad.

Řekl, že mluví z kabiny svého kamionu. Na americkém středozápadě je noc, v Praze je teplé ráno. Vyměnili jsme si pár zdvořilostních frází, ze kterých vyšlo, že s nákladem jezdí přes dvacet let.

„Jsem unavenej,“ přiznal. Nikdo nevolá v noci na věšteckou linku, když je spokojen.

Ve svém rodném městě nemůže sehnat ženu. Ty slušné už jsou pryč a ty, co zbyly, nechce. Strašně rád by si koupil kemp někde u jezera, má plán jak ho zúročit a když se mu to podaří, tak za deset let nebude muset pracovat. K tomu, aby koupil kemp, potřebuje tři, čtyři roky za volantem.

„Zní to, že víte, co chcete.“

Pak to vystřelilo ven, skutečnej důvod, proč zvedl telefon a nejspíš poprvé zavolal na věšteckou linku a tam ho přepojili na mladou vědmu a východoevropským přízvukem.

„Včera jsem usnul za volantem.“

„Po dvacet letech. Mikrospánek. Dostal jsem strach.“

Od té doby prohlíží kamion na každé zastávce jak magor. Přestávává si věřit.

„Jsem na kolech dvacet let a někdy snad vidím kolem stíny.“

Brad byl na pokraji, jako skoro všichni, které přepojili na linku 685.

Pak jsme se dlouho bavili o Karibiku a obsahu mých vizí, kde jsem ho viděla někde na jihu, u moře.

„Kemp u jezera má být přestupní stanice,“ přiznal. „Nakonec jsem chtěl skončit u moře.“

„Proč se tam neusadíte hned?“ navrhla jsem. Kemp můžete přece otevřít i z pláže.“

„Myslel jsem, že nemám dost peněz a ještě je brzy. Ale vlastně jsem nad tím takhle nepřemejšlel.“

Řekli jsme si, že mi dá vědět za tři týdny, až pojede stejnou cestou nazpět.

Místo tří týdnů uběhly jen tři dny a opět mi volal.

Tentokrát okolí znělo divně, jinak. Jakoby si udělal zvláštní pauzu. Někde za ním bylo slyšet chuchvalce projíždějících aut, jak šumí. Zastavil na pumpě, aby si dal kafe, ale hlavně „aby zavolal mně.“

Obvykle to znamenalo, že se klient bude ptát stokrát na to samé a chtít další ujištění.

„Musel jsem zavolat dřív protože – zastavil jsem se. Dal jsem si kafe. Pak na záchodě před zrcadlem jsem se podíval na sebe, a došlo mi, že ten chlap přede mnou je jedinej, kdo mi stojí v cestě.“

Myslela jsem si, že takový věci se dějou jen v americkým filmu.