Tehdy: Vzpomínka z minulého života

Pro 8, 2018Žádné komentáře

Duchovní myslitelé tvrdí, že život na Zemi je tak těžký proto, že si zde vytváříme karmu, která nás nutí se po smrti vracet stále znovu. Současně při narození zapomínáme, co jsme zde již prožili. Tyto otisky ovládají náš emocionální život daleko víc, než si připouštíme. Jak ovlivnilo můj život, že jsem kdysi byla neúspěšná herečka? Povídka podle skutečných událostí (2015).

Na obrázku: Fotografie, která se nejvíc podobá osudu ženy, kterou jsem v minulém životě možná byla.

Existují minulé životy?

Jedna věc je, spekulovat o tom, a druhá prožít ve svém těle. Něco, co se stalo dříve. Tehdy. Ještě předtím, než jsme tu byli.

Včera se stalo něco, co mne nutí vyprávět.

Ležela jsem na masáži v hlubokém uvolnění, Evě na rukou. Do mé mysli vstoupil obraz. Sám od sebe, nepozván. Obraz mladého muže na černobílé fotografii. Usadil se tam, jako zákazník na přepážce, který čeká, až ho obsloužím. Nechce odejít a začíná ožívat. Mám pocit, že vnímám jeho život z bezprostřední blízkosti, a něco v mém hrudníku začíná běsnit.

Je to obraz mladého muže, vojáka, jak klečí v zákopu. Čtyřicátá léta, možná později? Dvacáté století. Je to fešák. Krátce střižené blond vlasy mu podtrhují pěknou figuru. Vysoký. Fešák. Dobrý chlap, cítím to z toho, jak se na mne usmívá.

“Co je to za fotografii?” ptá se Eva.

Beru si ji do ruky. Jsem plná nepříjemných pocitů, které jako by hrozily vybouchnout někde v mojí hrudi.

„Jeho fotografie. Dostala jsem ji v dopise od něj.“

Na masáž jsem přišla, protože mne v posledních týdnech mne trápí bolesti u srdce. Nechápu, kde se bere, ale mám z ní v křeči celý hrudník. A zrovna teď ji cítím, jak vystoupala až na povrch.

Au.

Cítím se vůči němu tak strašně provinile, že se to dá nahmatat.

„Moje srdce. Bolí to.“

„Vidíš ho tam? Ve svém srdci?“

„Vidím nějaké srdce. Jako medailón. Zlatý přívěšek. Dostala jsem ho od něj v dopise. Půlku srdce, jako se dávají přívěsky z lásky.“

„Můžeš mu ho vrátit?“ navrhuje Eva.

„Nemohu. Já jsem ho opustila.“

V tu chvíli se roztáčí celý příběh před mýma očima.

Nemohla jsem jinak. Měli jsme se brát, poté, až se vrátí ze služby. Taková byla dohoda, takový byl plán. Nic jiného nešlo myslet. Kdybych mu ho poslala zpátky, on by se tam zabil. Spoléhá na mě, nepochopil by to. Nepochopil by to nikdo. Ideální chlap. Zahynul by tam a na mně se sesula strašlivá hanba, pod kterou bych byla pohřbená. Černý klobouk a truchlící snoubenka. Spíš černá vdova. Jsem v pasti. Válka má můj život v hrsti. Není nic rozumného, co mohu udělat.

Tak mi celou dobu psal. Skončilo to, vrátili se. My ženy děláme nesmyslné věci, když se cítíme pod tlakem. Během tří dnů jsem se ním rozešla. Opustila jsem ho. Skandál se nekonal, lidé byli plní jiných emocí. Všichni sledovali zprávy. Nedostal ode mne žádný pořádný důvod.

“Zdrtilo ho to.” Vyprávím dál jeho příběh.

„Dal se pak na pití a zaplétal se do rvaček. Deset let mu trvalo, než se z toho dostal. Když se oženil, byla to druhá liga.“

Posrala jsem to.

Lidé mu to nevyčítali, v jejich očích za vším byla válka. V barech mu dávali zadarmo nalít. Byl to vzorovej chlap, bolest celého národa. Moje vina zůstala nepomstěná, nikdo o ní nevěděl, jen já. Mělo se mi ulevit tím rozchodem, každý se radoval z toho, že skončila válka.

Jenže můj život se nikam neposunul. Jako bych zůstala připoutaná k jeho osudu vlastní vinou, zvláštním odstínem bezradnosti, který pohltil celý můj svět.

Bolesti v hrudníku už nikdy neustoupily.

Zemřela jsem ve čtyřiceti letech na srdeční vadu.

V okamžiku, kdy koukám v dopise na jeho fotku je koncentrovaný celý můj život. Nikdy jsem se nevdala ani si nenašla pořádného chlapa. Ani to jsem nedokázala. Nedokážu stárnout, pořád bych se viděla jako květinka s výrazem děvčete. Nikdo to nepřehlédne, ale v pokleslém šantánu, kde jsem vystupovala, všichni chodí před něčím uniknout. Není tu nikdo, aby mne posuzoval. Vystupuju tam až do konce, jednoho dne za závěsem v šatně.

Ve tmě.

Je to tmavé město na severu, kde je každý rok příšerná zima. Tma prostupuje celé tohle město, které ovládá mafie. Není to radostné místo. Vlastně ho nesnáším. Tenhle podnik i celý svůj život. Je to pasivní nesnášenlivost, která nic nemá vyburcovat. Stejně už je pozdě. Jsem ochromená – mám toho hrozně málo a nezvládla jsem víc. Opustila jsem ho, protože jsem nemohla jinak. Zničila jsem jeho život, protože jsem chtěla být herečka, a tady jsem, v pasti. Schovávám se ve tmě, v Chicagu. Nemám žádnou sílu se jí bránit, tmě, co mi rozežírá hrudník. Jako by se mi rozložilo srdce zaživa. Tehdy. Teď.

„Požádej ho o odpuštění,“ přistupuje ke mě vědoucí hlas Evy.

Kupodivu přesně vím, jak na to.

„Rozejdu se s ním.”

Musím to udělat hned, když drží v ruce fotku. Bude v pohodě. Přizpůsobí se. „Napíšu mu dopis, a ten medailon mu vrátím.“

Všechno se mění. Dopadlo to dobře pro něj. Já to věděla! „Brzy po návratu se šťastně oženil,” vykládám s pocitem úlevy. „Můj vlastní život prodloužil o dalších třicet let. Žiju do sedmdesáti.“ Stažení v hrudníku opadá. „Ale už je pozdě. Pro mne už je pozdě.“ Je mi pětadvacet, a to je pozdě na všechno.

„Vrať se do okamžiku, kdy jsi ho poznala.“

Čtyři toky zpátky. Je mi jednadvacet. On sedí v autě se svou partou a je moc nádherný. Všem se moc líbí se svým bílým fárem. Má dobrou práci v armádě, už je to zralý muž. Dobrá partie. Líbím se mu. Všichni okolo mne už někoho mají. Vlastně mám nejvyšší čas.

„Řekni mu, že chceš být jenom kamarády.“

„To nejde,“ odporuju s děsem. Nemyslitelné, odmítnout takového nápadníka. Co budu dělat? „Takhle to prostě chodí,“ namítám s pocitem, že nevím, kam bych couvla. Nenapadá mne nic, co by ospravedlňovalo tak nevídaný tah. Je mi jednadvacet. Chtěla jsem být herečka nebo tanečnice, ale poslední tři roky už moc netancuju. Nikdo v okolí mé sny nepodporuje. Tak se pomalu vytrácí.

Vrať se do doby ještě, než ho poznáš.“

Devatenáct. Je mi devatenáct let. Vidím se v nějaké tělocvičně v dámském úboru. Z hlediska dnešní módy mi připadá legrační. Driluju figury a tanec, ale brzy toho nechám. Tady to nemá žádnou perspektivu.

„Co potřebuješ udělat?“

„Musím se přestěhovat,“ odpovídám s naprostou určitostí.

„Kam?“

„Do velkého města. Do New Yorku.“

Tu možnost mám.

„Je tam moje babička. Ta mne podporuje. Dala mi medailón ve tvaru motýla.“

„Transformace… rozlet… to je dobré,“ komentuje nahlas léčitelka, ale já jí nerozumím. Pro mne je to dárek od babičky. Vím, že babička věří, že mám talent a proto mi ho dala. Mám dost velký strach. Z neznáma. Z přetrhaných kořenů a z toho, když se plyne proti proudu. Úplně mi to podráží nohy. Vím, že to dokážu udělat.

„Už sedím ve vlaku.“ Mám na sobě legrační cestovní šaty a kufr v hnědé barvě.

Ve městě milionu světel se můj život se odehrává úplně jinak. Tancuju dál, dalších šest let. Všechno stíhám. Toho vojáka jsem nikdy nepotkala. Později potkávám nějakého muže od filmu, asi producenta. Černovlasý, velice elegantní. Můj budoucí manžel. Teprve v pětadvaceti se vdávám, ale tady, ve městě, to není vůbec divné a můj život tím nekončí. Jsem dál obsazovaná a požívám úcty. Mám to nejlepší z obou možných světů.

Narodí se mi dvě krásné děti. Je mi sedmdesát, vidím se v klobouku jako dáma. Všechno je v mém životě správně. Zestárla s pocitem vítězství, a do krásy. Ten pocit jakoby ještě sílil s každým rokem. Nic jsem nezmeškala. Udělala jsem všechno správně. Moje obava ze stárnutí zmizela.

„Uchovej si ten pocit a nech ho prostoupit svůj hrudník.“

Probírám se do bílého dne do pražských Dejvic. Když se zapíná můj rozum, uvědomuju si v lehké hrůze, že spekulování o minulých životech právě přestalo být spekulací. Co jsem zažila, je pravda. To už se nedá odestát. Když uvidíte svoje tělo zvenčí, už se neptáte na duši.
Najednou nemám chuť se ptát, zda to je všechno „náhoda“.

Moje unáhlená svatba. Pozvání na večeři v New Yorku. Strašlivý pocit, že „už je pozdě“. Jasné vědomí, že začínám být stará na to, abych se dobře vdala. Zároveň už jsem příliš stará na to, abych se v umění někam dostala.

Panika.

Ta způsobila, že mne začal bolet hrudník. Vyprávím Evě o tom, jak jsem se v pětadvaceti vzbudila s jasným pocitem, že musím odjet New Yorku a vystěhovat se – přestože jsem tam nikdy nebyla. Vlastně jsem neviděla ani Vídeň nebo Berlín!

O dva roky později jsem se tam vdala. S pomotaným plánem v hlavě, co všechno můžu stihnout, ale vlastně proto, že jsem byla těhotná. Unáhlená snaha vyřešit svůj život končí rozvodem a potratem. Stěhuju se sama do garsonky a sním o tom, že budu dělat umění.

Můj život se stáčí směrem k osudu té ženy, kterou jsem právě potkala. Moje srdce se začíná stejně chovat. Musím sebrat, co se dá. Tentokrát. Ten příšerný pocit, že už je pozdě – bože na nebesích, ten mne jistě zahubil. Zabil by mne znova. Srdce je sídlem pravé touhy, nenaplnit ji znamená umřít zaživa. Rozhoduju se koupit si jeden lístek na autobus, a překonat svůj strach.
Jsou minulé životy pravda?

Nevím.

Je kontinuum v čase, ve kterém procházíme stejné odbočky stále znova, dokud se nám nepodaří správně odbočit ve správný čas.

postskriptum

Povídka vznikla v roce 2015. Krátce poté jsem podnikla zmíněnou cestu autobusem a seznámila s fotografem, který měl velmi blízko ke světu šantánových tanečnic. Dva roky jsme spolu žili a fotili. Působila jsem jako jeho modelka a asistentka. Prožila jsem si “světla reflektorů”, po kterých moje část toužila. Poté jsem se seznámila s mužem, který měl velmi blízko k ozbrojeným složkám. Zbraně a válka a obrana vlasti, to byl to celý jeho život. Když jsme se sblížili, ukázal mi krabičku, kde schovával dárky od svých bývalých. Byla tam i půlka zlatého medailónu ve tvaru srdce. Vztah byl bouřlivý a poznamenaný obou stranou nerozhodností. Znovu jsem prožívala pocity, že ho nemohu opustit, jinak něco strašlivého udělá. Jsme spolu stále. Od jednoho slavného ufologa jsem četla, že specifické prostředí planety Země je v tom, že si zde vytváříme karmu, která nás nutí vracet se znovu. Současně při narození zapomínáme, co jsme zde již prožili. Tyto otisky ovládají náš emocionální život a proto je život na Zemi tak těžký.

Tajemství minulých životů

Navštivte seminář, kde se naučíte sami si vybavovat vzpomínky na svá předešlá vtělení a pracovat s nimi. Poskládáte si střípky svých zážitků a vzpomínek a pochopíte konečně, kdo jste.

Letní škola magie

Naučte se principy magických rituálů a čarování, každý týden s jednou zábavnou lekci, která vám přijde e-mailem. Zaregistrujte si můj bezplatný kurz a podívejte se, jaká mystéria nás čekají společně.

- Anima Noira

0 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Skupina on-line

Konzultace

Spirituální konzultace s Noirou telefonicky on-line

Konstelace

Konstelace ve skupine Praha