Dušičky a drazí zesnulí – Jak si vyrobit oltář pro uctění předků

Dušičky, začátek pohanského kalendáře

Podle starého pohanského kalendáře začíná na dušičky temná polovina roku. Keltský nový rok naši předkové kladli do období, kdy se příroda ukládá ke spánku, tedy do období dušiček. V této době, kdy vládu nad krajinou přebírá tma, je membrána mezi duchovním a hmotným světem nejtenčí. Keltové měli k zásvětí blízko. Bylo místem, kde všechno živé nejenom končí, ale současně i začíná.

Duchovní počátek můžeme všichni hledat v rodových linií a v odkazech našich předků.

Všichni jsme přišli na svět skrze své předky. Slovy jedné indiánské spisovatelky, “jsme výslednicí lásky tisíců před námi.” To je biologický fakt. Ukrývá se v něm spirituální pravda, jak mnoho lidí zjišťuje, DNA je víc, než souhrn dědičných nemocí a talentů. Podle víry většiny současných čarodějů, ale i kněží různých církví, zdědit se dá požehnání, povolání k duchovní činnosti nebo také kletba.

Duchové předků s námi jdou životem jako strážní andělé, a mnoho lidí je v této roli cítí, byť to nejspíš nebudou chtít veřejně přiznat. Typicky se kolem nás objevují, když se děje něco významného, v rodině: při porodech, úmrtích a podobně. Podle některých tradic mají podobnou roli jako andělé. Když se na ně člověk obrací a uctívá je, nebo když zemřeli s obzvlášť silnou citovou vazbou na vás, mohou vám pomáhat i v běžných každodenních situacích.

I v moderním světě se setkáme s civilizacemi, kde jsou podobné zážitky běžné a nepovažují se za něco nenormálního. Při dotazování mnohý japonský student uvedl, že mu duch babičky pomohl složit zkoušku nebo třeba stihnout vlak.

Kdo jsou naši předkové?

Pro většinu lidí je překvapivé slyšet, že pojem předkové zahrnuje daleko více, než mrtvé příbuzné.

Všichni mí duchovní přátelé (i katolíci!) vesměs věří, že jako duše procházíme více vtěleními. Můžeme tedy říci, že naši předkové, naši druhové a patroni z předchozích vtělení k nám stále patří. Často se taková pouta znovu objevují a projevují se nevysvětlitelným pocitem blízkosti, když se potkají dva cizí lidé.

Nemusíme být s někým spřízněni pokrevním poutem, aby se stal jedním z našich duchovních předků. Příkladem jsou naši zesnulí duchovní učitelé, zasvětitelé a hrdinové. V Indii je obvyklé uctívat duchovního učitele (gurua) již za života. Oltáře s fotkami zakladatele a učitele vašeho učitele najdete v každém druhém jógovém studiu. Podobný styl se traduje také všude tam, kde se předává zasvěcovací linie – v klášterech, reiki nebo ve školách bojového umění. Smyslem takového uctívání není slepá poslušnost autoritě, ale snaha více se otevřít a lépe se napojit na sdílený kanál poznání, který se v dané škole “nahromadil”. Duchovní prozření se vesměs neučí, ale spontánně předává sdílenou myšlenkou nebo i fyzickou přítomností. Člověk, který vzdává úctu své linii učitelů, tím vyjadřuje přání pokračovat v jejich stopách. Je jasné, že takovému cíli zesnulí zasvětitelé přejí a budou v něm člověka podporovat.

Kult předků tehdy a dnes

Proto jako stát uctíváme hrdiny, i když v poslední době se tento druh kultu poněkud zvrhnul v soutěž v politické propagandě a celkově upadl v nemilost. Stále existují výjimeční lidé, jejichž hrdinskou smrt nebo narození si připomínáme jako civilizace. Katoličtí svatí jsou dalším příkladem duchovních předků, které máme všichni společné. Při rituále křtu dítě dostává nejenom své duchovní jméno, ale také své duchovní rodiče (kmotra a kmotru) a jejich božský protějšek, svatého křestního patrona. Z toho je krásně vidět, že starobylý kult předků nevymizel. Pokračoval pod jinými tradicemi.

Při šíření křesťanské misie v Evropě dosáhla velkých úspěchů ta iro-skotská, která se snažila zapojit do nového kultu staré místní zvyky. Proto řada nejstarších kostelů Archanděla Michaela stojí na kopcích na místě starší pohanské svatyně zasvěcené bohu hromu a blesku, který pohanům připomínal anděla s plamenným mečem.

Stejný osud měla Památka věrných zesnulých a Památka Všech svatých, jak se dnes oficiální svátek 1. a 2. listopadu nazývá. Kult zemřelých byl u pohanů velmi rozšířený, a nebylo moudré ho zcela potlačit. Misie tedy pozměnila svátek, aby se důraz kladl na uctívání “správných” mrtvých, kterými byli světci.

Zanedbání kultu předků

Podle názoru mnoha současných duchovních ale i psychoterapeutů může mít zanedbání našich drahých zesnulých na život člověka reálné účinky. V nejlepším případě se zbytečně připravujeme o jejich radu, o jejich požehnání a ochranu. Mnoho tradic také věří, že dopady mohou být i méně příjemné. Často když přijde člověk za šamanem, a stěžuje si, že ho pronásleduje smůla, první radou, které se mu dostane, je, aby něco udělal pro své předky. Bez nich je jeho první “obranná linie” v duchovním světě narušená, a daleko spíše ho postihnou nepřátelské kletby.

Skeptický člověk na báchorky domorodců nejspíš nebude věřit, ale podívejme se na to z jiného úhlu. Pohřbení rituál je podle názoru antropologů prvním znakem lidské kultury. V živočišné říši jenom člověk důsledně a obřadně pochovává své mrtvé. V současné ČR zůstává rekordní počet nevyzvednutých uren. Češi na existenci nesmrtelné duše nevěří, ale kartářská praxe mne přesvědčuje každý rok znova nějakým smutným příběhem, že činí chybu.

Možná bychom spolu se slavným egyptologem Bártou mohli vznést otázku, pokud pohřeb je první vlaštovkou civilizace, není konec pohřbívání předzvěstí toho, že se naše civilizace hroutí?

Co můžete udělat pro zesnulé

• Posílat jim světlo a požehnání. K tomu slouží bílé svíce, které najdeme skoro na každém oltáři. Světlo má “zahřát duše v očistci” a “ukázat zbloudilým duším cestu domů”. Mnozí také soudí, že zapálená svíce je jako domovní zvonek, kterým přivoláte duchy a dáte jim najevo, že s nimi chcete “mluvit”.
• Odpustit jim, a ulevit tak vaší i jejich duši. Řada psychologů se svými klienty takové rituály dělá! Posílají je číst na hřbitov nikdy neodeslaný dopis, ve kterém konečně mohou říct zemřelému, většinou rodiči, všechno, co si nestihli vyříkat. Více o odpuštění v tomto článku nebo na semináři Odeklínání.
• Můžete za ně nechat sloužit mši svatou. To lze za drobný příspěvek zařídit v každém katolickém nebo pravoslavném kostele. Protestanti na tyto záležitosti nevěří, ale v církvích charismatické obnovy se často modlí za zemřelé. Zejména při příležitosti vymítání rodové kletby.
• Můžete se také modlit. Vlastními slovy, žehnat jim nebo existují tradiční modlitby, například Litanie za zesnulé.
• Můžete vztyčit na toto období nebo celoročně oltář předků. Je to velmi populární tradice, na kterou narazíme i dnes na celém světě, budeme se mu proto věnovat podrobně.